O síle, hranicích, vztazích a energii těchto dní
Nemít názor není důkaz vyspělosti.
Stejně jako mít názor není důkaz moudrosti.
Čím déle se věnuji józe, tím méně mě zajímá představa, jak by měl vypadat „správně duchovní“ člověk.
Měl by být klidný.
Měl by všechno chápat.
Neměl by se zlobit.
Neměl by soudit.
Měl by všechno přijímat.
A pokud se proti něčemu postaví, možná prý ještě něco nemá zpracované.
Nevím.
Možná někdy ano.
Ale možná někdy člověk jenom vidí.
Vidí, že něco není v pořádku.
Vidí, že je potřeba říct ne.
Vidí, že mlčení už není laskavost.
A právě schopnost rozlišovat je pro mě jednou z důležitých součástí jógy.
V sanskrtu máme slovo viveka – rozlišování, schopnost vidět rozdíl mezi tím, co je podstatné, a tím, co podstatné není.
Čím déle cvičím, tím víc si myslím, že duchovní cesta není o tom, že přestaneme rozlišovat.
Spíš o tom, že rozlišujeme stále jemněji.
Jóga nás nemá udělat hodnější
Myslím, že někdy zaměňujeme laskavost za přizpůsobení.
Klid za potlačení.
Přijetí za rezignaci.
A duchovní vyspělost za neschopnost říct ne.
Chceme být spíš celistvější.
A celistvost znamená, že v sobě máme místo pro jemnost i sílu.
Pro lásku i vztek.
Pro soucit i hranici.
Pro schopnost obejmout i schopnost říct dost.
Nejde o to všechno automaticky následovat. Jde o to vědět, co se ve mně děje, a převzít za to odpovědnost.
To je pro mě mnohem hlubší práce než snažit se vypadat klidně.
Rodina je největší jóga
Když jsem poprvé otěhotněla, řekla jsem to svému učiteli Manju Joisovi.
A on mi tehdy řekl větu, která ve mně zůstala dodnes:
„Motherhood is the greatest yoga.“
Mateřství je největší jóga.
Tehdy jsem tomu možná ještě úplně nerozuměla.
Dnes už vím, co tím myslel.
Rodina je naše velká duchovní cesta.
Protože na podložce můžeme mít všechno pod určitou kontrolou.
Můžeme si vybrat čas.
Místo.
Délku praxe.
Můžeme zavřít dveře.
Můžeme si říct, že dnes budeme trpěliví.
A potom přijde vlastní rodina …
A celý náš krásně vytvořený systém vědomí dostane úplně jinou podobu.
Najednou se učíme být trpěliví v situacích, které jsme si nevybrali.
Učíme se pustit kontrolu.
Učíme se říkat ne.
Učíme se omluvit.
Milujeme člověka, který nám někdy ukazuje přesně ty části nás, které bychom raději neviděli.
A učíme se, že láska neznamená dovolit všechno.
Že hranice mohou být součástí lásky.
Že někdy chráníme tím, že řekneme ne.
A že někdy největší praxe není další ásana.
Je to způsob, jakým ráno promluvíme na své dítě.
Jak reagujeme na partnera.
Jak zvládneme konflikt.
Jak se dokážeme vrátit sami k sobě.
Rodina je skutečná praxe.
Bez možnosti schovat se za duchovní koncepty.
Vztahy nás učí to, co sami o sobě nevidíme
Možná proto dnes vnímám vztahy jako jednu z největších forem jógy.
Ne proto, že jsou vždycky harmonické.
Právě naopak.
Vztah nám velmi rychle ukáže, kde ještě lpíme.
Kde potřebujeme mít pravdu.
Kde se bojíme odmítnutí.
Kde chceme kontrolovat.
Kde neumíme říct, co potřebujeme.
A také kde už víme, že něco není v pořádku, ale ještě nemáme odvahu to přiznat.
Tohle všechno je praxe.
Nejen sedět se zavřenýma očima.
Ale být s druhým člověkem a neztratit přitom sebe.
Milovat a přitom mít hranice.
Být otevřená a přitom rozlišovat.
To je někdy mnohem těžší než dvě hodiny na podložce.
A právě tady nás může zajímat astrologie
Vedle jógy a ayurvédy se zajímám o astrologii.
Ne jako o předpověď budoucnosti.
Spíš jako o symbolický jazyk, který někdy velmi přesně pojmenuje atmosféru určitého období.
A začátek října je z tohoto pohledu zajímavý.
Je tu hodně energie kolem komunikace, vztahů, hranic, vůle, moci a změny.
A možná proto se mi právě teď vrací téma:
Z jakého místa jednám?
Merkur, Mars a Pluto
Mezi 2. a 4. říjnem se vytváří T-kvadratura mezi Merkurem ve Štíru, Marsem ve Lvu a Plutem ve Vodnáři.
Merkur souvisí s myšlením a komunikací.
Mars s vůlí, akcí, odvahou a silou.
Pluto jde hlouběji – k tématům proměny, moci a toho, co už nechce zůstat skryté.
Je to intenzivní kombinace.
Může přinášet potřebu něco říct.
Něco vyřešit.
Něco konečně pojmenovat.
Ale také větší citlivost na slova, mocenské dynamiky a vlastní potřebu prosadit se.
A tady se podle mě vrací jóga.
Neptat se jen:
Co chci říct?
Ale:
Z jakého místa to říkám?
Je to pravda, kterou potřebuji vyslovit?
Nebo potřebuji vyhrát?
Je to hranice?
Nebo trest?
Je to odvaha?
Nebo vztek?
Možná mezi tím není vždy jednoduché rozlišení.
Ale právě proto je dobré se zastavit.
Dýchat.
A chvíli nepospíchat.
Prázdný bod této konfigurace leží v Býku – v symbolice uzemnění, těla, jednoduchosti, stability a návratu k tomu, co je skutečné.
Někdy je nejlepší odpověď méně slov.
Více těla.
Více země.
Více času.
Retrográdní Venuše
A 3. října se Venuše obrací do retrográdního pohybu ve Štíru.
Venuše se v astrologii dotýká lásky, vztahů, krásy, hodnot a toho, čemu dáváme cenu.
Retrogradita je symbolicky časem obrácení pozornosti dovnitř.
Štír jde pod povrch.
A tak se můžeme ptát:
Co skutečně miluji?
Co je pro mě opravdu hodnotné?
Kde je ve vztazích rovnováha?
Kde dávám a kde jen doufám, že jednou dostanu?
Kde jsem pravdivá?
A kde už jen udržuji něco, co dávno nežije?
To nejsou vždycky příjemné otázky.
Ale jsou skutečné.
A možná právě proto mají v sobě tolik síly.
Když se Venuše 25. října vrátí do Vah, pozornost se znovu obrátí k rovnováze a vztahům.
Ne k dokonalému vztahu.
Ale k otázce, jestli v něm mohou skutečně být dva lidé.
Astrologie není omluva
Tohle je pro mě důležité.
Nepoužívejme astrologii jako omluvu pro vlastní chování.
„Mars může za můj vztek.“
„Pluto může za můj konflikt.“
„Retrográdní Venuše může za můj vztah.“
Ne.
Planety za nás nežijí.
Stejně jako jóga za nás nežije.
Obojí může být zrcadlem.
Může nám něco ukázat.
Ale potom je pořád na nás, co uděláme.
A to je podle mě svoboda.
Ne být bez názoru. Být svobodná od potřeby mít pravdu.
Možná tedy jóga opravdu mění člověka.
Jen trochu jinak, než jsme si někdy představovali.
Neudělá z nás člověka, který nikdy necítí vztek.
Může z nás ale udělat člověka, který si všimne, že se zlobí.
Neodstraní konflikty.
Může nás naučit, jak v nich neztratit sami sebe.
Nevezme nám hranice.
Může nás naučit, že hranice nemusí být útok.
A možná nám nevezme ani názory.
Jen nás postupně učí, že nejsme svým názorem.
To je pro mě velký rozdíl.
Mohu něco vidět jasně a přesto připustit, že nevidím všechno.
Mohu říct ne a neztratit lásku.
Mohu změnit názor a neztratit tvář.
Mohu stát pevně a přitom zůstat měkká.
A mohu se vrátit na podložku.
K dechu.
K tělu.
K jednoduchosti.
K tomu, co je právě teď.
Kršna a Ardžuna
Tento příběh jistě znáte. Ardžuna stojí uprostřed bojiště. Před sebou vidí své blízké, lidi, které zná a miluje. Nechce bojovat. Nechce zabíjet. Jeho cit, strach a představa toho, co je správné, se dostávají do konfliktu s jeho povinností.
Kršna za něj rozhodnutí neudělá.
Učí ho rozlišovat. Připomíná mu jeho dharmu a vede ho k jednání bez připoutanosti k výsledku.
A možná právě v tom je jedna z největších moudrostí Bhagavadgíty.
Ne každý konflikt znamená, že máme ustoupit.
Ne každé odmítnutí boje je mír.
A ne každé jednání je skutečnou odvahou.
Někdy musíme rozlišit, co je naše povinnost, a potom jednat — i když nevíme, jak výsledek dopadne.
Nemáme v rukou výsledek. Máme v rukou své jednání.
A možná právě tam začíná jóga, která nekončí na podložce.
